August Eleven 

Do not forget. This visitation
Is but to whet thy almost blunted purpose.

Nezapomínej. Tohle navštívení
má nabrousit tvůj otupělý záměr.
[William Shakespeare, Hamlet]


přeložil Zdeněk Mareček, 2009

67-94

I
Drží se za ruce, po několika krocích se pustí a chytí jeden druhého kolem boků a tak se pomalu prochází parkem na Union Square. Místo na lavičce bylo jen vedle bezdomovce, páchnoucího výkaly. Ohrnou nos a projdou kolem něj, obkrouží trávník obehnaný plůtkem a usadí se na opačné straně cesty v parku, kde lidé z okolních úřadů v polední pause do sebe soukají nekřesťansky drahé zenové nudle z nově otevřeného krámku nějakého Asiata na rohu Park Avenue South a upřeně pozorují pár, který si sedá vedle mě. Oba muži se na sebe nalepili, sklonili k sobě hlavy, nasunuli k sobě kotouče svých tváří, až se jejich rty na sebe přisály. Jazyky se kolem sebe obtočily, nastala výměna slin za srkání a pomlaskávání. Lidé na polední přestávce pozorují rozvášněné muže a bezděčně přitom sami nechutně hlasitě jedí své nudle, jako by tím chtěli párek vypudit nebo alespoň ty nechutné mlaskavé zvuky vyluzovat sami a zvuky z vnějšku přehlušit zvuky z vnitřku, linoucími se jim z jícnu. Lidé, sedící kolem, začali srkat své nápoje brčkem tak hlasitě, až se párek musel cítit vyrušen a skutečně se podrážděně rozhlédl.)

Já jsem zrovna jedla nudle z plastikového talíře a nedala se rušit ani mlaskáním jedlíků ani srkáním líbajících milenců. Žasla jsem nad intenzitou francouzského líbání, při kterém se oba muži snažili o splynutí, aniž by se začali dusit. Dvě lehce ochmýřené tváře, jazyky si navzájem olizovaly rty, obtočily se a zanořily do hloubky úst toho druhého, zatímco jsem hůlkami pojídala své zenové nudle.

Michael Orowitz mi o místu na Union Square, vhodném jako pozorovatelna a studovna, vyprávěl. Hned si ho vybavím, jak jsem ho tu před sedmi týdny potkala, spisovatele, který měl rád Kafku, dokonce německy.
Vzpomínám si ještě, jak se divil, že já a celý německy mluvící svět Kafku čteme. Odložila jsem ty jídelní hůlky a chopila se tužky a papíru. Ptala jsem se Michaela, proč ho to udivuje. Protože Kafka přece psal česky a byl Žid, odpověděl. Kafka psal německy, odpověděla jsem já. Michal jen pokrčil rameny a zeptal se, zda jsem Židovka. A zda jsem noční sůva. Zda máme oba rádi New York proto, že je tu cvrkot celých čtyřiadvacet hodin? Zda bychom neměli ty noci probdít společně?
Párkrát jsem se setkali, ale vždy až o půlnoci na Union Square, abychom se bavili o stavech, které chceme překonat psaním.
Dnes byl jeden z chladnějších horkých dnů, a proto jsem tam seděla už v poledne a čekala na Michala. Rád by navštívil Vídeň, ačkoli Rakousko rád nemá a i proti Rakušanům leccos má, ale ne osobně proti mně, jak řekl, my jsme koneckonců dva spisovatelé v parku na Union Square.
Zda jsou v Rakousku levné hotelové pokoje, hostely, koleje? Hostely jsou jen pro mladé, řekla jsem. Zašklebil se na mě pohrdavě a vychrlil šeptem s ústy nakřivo, že přece ve Vídni musí být dost hostelů pro turisty v jeho věku, kteří mají málo peněz, a znovu se zašklebil: nemám pravdu? Vybavila se mi noclehárna v Meldemannstraße a byla jsem zmatená, protože měl pochopitelně pravdu, samozřejmě mě přistihl nepozornou a málo vstřícnou, protože koleje a hostely, nabízející o prázdninách zákazníkům, kteří přísně porovnávají ceny nebo zchudli, pokoje za přijatelné ceny, pochopitelně existovaly. A tak jsem spustila o rudých kolejích Panorama v Brigittenau, poblíž Meldemannstraße, ale že v noclehárně v Meldemannstraße bydlel Vůdce jsem nezmínila, to mi bylo trapné.
Nedoporučila jsem Michaelovi Panoramu, ačkoli je z ní v létě levný hotel, a vyprávěla jsem mu raději o hostelu na pěkné Okružní třídě, ve vídeňské komunální zástavbě z šedesátých let v luxusní vídeňské čtvrti.

Kdybych byl na tvém místě, doporučil mi Michael, a kdybych tu už tolikrát byl, už bych se v New Yorku dávno na delší dobu usadil, abych se New Yorku nabažil. Člověk na to samozřejmě musí mít, namítla jsem. Já pracuji v němčině a s němčinou. On má to štěstí, že jako english teacher by našel místo kdekoli. Žil v Brooklynu v domku své matky a nemusel platit nájem. Pak jsme se bavili o výši nájemného jedné z jeho přítelkyň, tady poblíž Park Avenue South. Už ji neviděl víc jak deset let, ale slyšel, že se teď musí vystěhovat, protože takový nájem platit nemůže. Nasupeně zachrochtal a z kapsy u kalhot vyčaroval broskev.
Zakousl se do ní. Strniště na jeho bradě se stříbrně zalesklo.
Žil sám. Nehty měl zastřiženy na krátko a nespilované, což tady na Manhattanu nebylo zvykem, protože tady na Manhattanu chodil každý kromě mě na manikúru, a tak jeho nehty vypadaly nezvykle kostrbatě, protože Michael neměl peníze na manikúru ani chuť, si okraje sám spilovat.
Nemohu si pilovat nehty, protože nesnáším zvuk pilníku. Rád Vám povyprávím něco, co mou přecitlivělost snad vysvětlí. Sousedova kočka lovila ptáčky z hnízda a vždycky je sežrala. Jednou ulovila vrabce a kořist přinesla a položila ji pánovi k nohám. Protože byl milovníkem ptáků, popadl před mýma očima kočku za kůži na hřbetě a odnesl ji do domu. Vzal kleštičky na nehty, sevřel kočku mezi stehny a kleštičkami ji všechny drápy ufikal. Jednu packu po druhé musel přidržet, zmáčknout na správném místě, aby musela reflexivně vysunout drápy, a pak přiložil kleštičky a drápy jeden po druhém ucvakal. Kočka při každém cvaknutí zaskučela, protože ji zbavil možnosti šplhat po stromech a bránit se. Naříkala, jak by to bolelo. Z jejího nářku se mu prsty zkroutily křečovitě do dlaně, až se poslední článek s hroznou bolestí převrátil. Michaela mi bylo líto, jako by byl ta kočka.

Že mu šťáva z broskve tekla po bradě a kapala na košili, ho netrápilo, mě ale ta nešikovnost zlobila, protože si jistě pral košile sám, sám si je zašíval a žehlil, a kvůli nedbalé konzumaci broskve ji musel znovu čistit, prát, žehlit, a musel si na to koupit ještě odstraňovač skvrn, aby nechodil ve flekaté košili. Začal vyprávět, že jeho příbuzní už žijí v Americe pěkně dlouho. A jak dlouho že tu zůstanu? Jakou je mu ctí, že on, jenž také píše, smí hovořit s autorku, která je vydávána. Zda beru drogy? Zda mám děti? Zda se drogám vyhýbám, protože mám odpovědnost za děti? Kdo ví, třeba bych při tom všem odříkání, co psaní stojí, to měla s drogami přece jen zkusit. Co všechno se na drogách snáz překoná ­– a kdo ví, co jsem už dětem všechno kvůli psaní udělala. Kdybych brala drogy, psala bych snáz, a snáz bych dosáhla toho, co chci. Živit se psaním? O čem píšu? O identitě. Aha. Tak to jo. A o the human condition.

Michael Orowitz se rozesmál. Překvapivě a pak na celé kolo a napodoboval můj hlas. The human condition. Blýskl po mně očima, celý omládlý, sebevědomě a vitálně, svýma pronikavě modrýma očima, jediná barva, která na něm byla sytá a nevybledlá. The human condition. The human condition. Mužský osud si to přeložil. Mužský osud, mužský osud.
Lidský osud, řekla jsem, lidský osud. To ho zmátlo. Ale jen na chvilku. O feminismus toho asi ještě moc neslyšel, na to byl moc starý, aby chápal rozdíl mezi lidský a mužský. Mé uvedení na pravou míru vzal rychle na vědomí a posměšně si opakoval: lidský osud. Pak zpřísněl. Co může dítě jako já vědět o lidském osudu? Co může vědět turistka jaké já o někom, kdo žije na ulici, potřebuje drogy a charitu. Co já vím o studu? Michael ohrnul nos, jako by mě nemohl ani cítit. Utřel si své strniště potřísněné broskvovou šťávou. Jsem starší než si myslíte, řekla jsem. A na důkaz jsem si sundala sluneční brýle a Michael se mohl přesvědčit, že jsem nebyla mladá. Trochu se dokonce ulekl, než se podivil vráskám na mé tváři. Skutečně, jsem starší, než si myslel, řekl a neskrýval své ohromení. Původně mi hádal něco přes dvacet.

Kolik bych mu hádala já? Pro mě je starý, komu chybí sem tam nějaký zub, chodí staromódně oblékaný a má povadlou a zsinalou pleť. Hádala jsem mu asi sedmdesát. Protože je chudý, ubrala jsem mu deset let za ty chybějící zuby a také pár let za tu košili a protože jsem kamarád a nechtěla ho zarmoutit, dopřála jsem mu trochu mládí. Naklonila jsem hlavu na stranu a prohlížela si ho s vážnou tváří, abych vzbudila dojem, že jsem vše důkladně zvážila. Šedesát pět, řekla jsem. Děkuji, řekl. Velice Vám děkuji. S tím nepočítal,že působí tak staře. Právě mu bylo osmačtyřicet. Bude muset zase jednou k holiči a koupit si pár moderních košil, protože jeho oblečení sice už zase přišlo do módy, ale je přece jen obnošené. Má hrozně málo času kvůli psaní a hodinám angličtiny pro ruské imigranty, než aby chodil po nákupech. Kromě toho se ve svých šatech cítí dobře a nemůže se s nimi rozloučit, proto nosí stále ještě tyhle vzorované košile. I k zubaři by se měl brzy vypravit, protože samozřejmě ví, že jako osmačtyřicátník potřebuje perfektní zuby, nemá-li působit staře a zchátrale. Která žena by líbala bezzubého muže. Ale zubařů se bojí, řekl, a kolik že stojí zubař ve Vídni?

Zná v New Yorku skvělé lékaře, řekl, kdybych chtěla, tak by se mi mohl nabídnout jako zachránce, jestliže bych potřebovala lékaře. Mám tu starého profesora, řekla jsem, se kterým bych se mohla poradit. Můj starý profesor. Věk a titul, těmito znaky jsem obdařila svou postavu, aby mě chránila před Michaelovým dvořením. Michael by si rád poslechl, jak zní Kafka v mém přednesu.
Pramálo zdejších intelektuálů, nadšených Prahou, ví, že Kafka psal německy, řekl Michael. Děkuji Vám za tu informaci. Prosím, řekl. Byla jste už někdy v Praze? ptal se.
Michael věděl, že z Vídně do Prahy je to jen skok. Do Maďarska k zubaři by to také nebylo daleko. Byl jediný Američan v mém okolí, kterému zeměpisná a historická blízkost Vídně, Prahy a Budapešti byla známa.
Teprve když jsme se zvedali, jsem si všimla, že nás ostatní návštěvníci parku nespustili z očí. Michael vypadal starý, ale pohyboval se s určitou elegancí. Považovali nás za pár? Nás dva chuďasy – jen proto, že jsem se já, mladá žena, bavila se spisovatelem, který vypadal staře a sešle?
Vypadala jsem nezaměstnaněji, než jsem skutečně byla, ptala jsem se na Union Square, kde jsem se na svých toulkách městem rozhodla rozbít svůj spisovatelský stan? Jaké signály jsme vysílali?
Přitahovala ty pohrdavé pohledy má somrácká brašna přes břicho? Boty byly skoro nové, ale při jejich koupi jsem dbala na to, aby vydržely, jako bych neměla dost peněz na pořízení více párů bot a na jejich trvanlivost se nemohla vykašlat. Podpatek už byl stejně schozený. Mé nehty na rukou ani na nohou nebyly nalakované. Objevila jsem v sobě něco z veverky sběratelky a byla jsem na výpravě.
Stáří mých podpatků, šaty, které se dají strčit do pračky a nosit při všech příležitostech, všechno na mně bylo obnošené až hrůza, i kůže byla už místy tenoučká jak papír a podrážka jakbysmet. Jsem dopotřebitelka, ne spotřebitelka. Nebylo těžké poznat,že nejsem zdejší, na to byly mé vlasy příliš hladké a krátké. Michael děkoval za poctu, kterou jemu jako vydávaná autorka prokázala, a já jsem mu děkovala za poctu, že jsem ho mohla poctít. Rozloučili jsem se tam, kde později seděla zeleně oděná sestřička.

Zabořila jídelní hůlky do své plastikové misky a drápala se v nudlích, zatímco pohoršeně vrtěla hlavou nad těmi dvěma srkajícími líbajícími se, kteří seděli vedle mě. Nabírala svazeček nudlí hůlkami, jako by měla v ústech červy. Tu jsem si uvědomila, že příbor byl také vynalezen lidmi. Hůlky jsou podobné jako čapí zobák, nůž a vidlička odpovídají rukám, zdokonalené nástroje, jejichž pomocí se jídlo porcuje, skolí jednotlivá sousta, zatímco hůlky kořist trhají. Kultura vzniká na principu analogie. Psát znamená povznést se k analogii – zatímco právě v tu chvíli se mihl před očima sestřičky sokol, popadl veverku a před očima poledních hostů v parku ji v oddělené oboře po krátkém boji ještě tlukoucími křídly jedním klofancem usmrtil. Do veverky pak zaťal pařáty a s kořistí vznesl a zamířil pryč. Sestřičce hrůzou vypadly hůlky z prstů. I saw it coming, prohlásil někdo. Hned se objevili zřízenci správy parku, přelezli plot, vstoupili s lopatou a hráběmi na trávník a do obory. Chumáče veverčiny srsti skončily v odpadcích, které každých pár hodin zřízenci vozili do velké jámy na kraji parku. Pak zase zavládl klid.

Líbající se pár se mě zeptal, zda je vedle mě místo, a bylo po veverce. Samozřejmě že bylo vedle mě místo, bylo jen otázkou, jak ještě dlouho – pomyslela jsem si, že ti hlasitě mlaskající muži se už vysrkávali dost dlouho a pomalu by mohli zvednout kotvy. Dosud jsem je strpěla, ale dávali mi pocítit, že tu jsem trpěna já a to mi vadilo. Já se svým psacím blokem jsem na Union Square čekala na Michaela.

Zda jim řáčím dovolit se vedle mě posadit? Ale jistě, odpověděla jsem, a oni si dopřávali další dávku mazlení jako zákusek, kterého jsem se píšíc vzdala. Měla jsem vstát a jít? Byla jsem na lavičce první a neměla chuť nechat se odtud vypudit. Nasadila jsem si brýle, moje oči nebylo vidět, a rozhodla jsem se pár sledovat, jako ta sestřička, která se mých sousedů na lavičce nemohla nabažit. Jeden, co si hrál na playboye, hejska, byl vysoký, hubený, měl krátké tmavé vlasy, neměl make-up ani roztoužený pohled. Byl dokonale upravený a čistý, knírek na horním rtu měl do oblouku vytrhaný jako obočí. Jeho přítel vypadal jako cuchta: slepené, špinavé rezavé vlasy, jejichž prameny byly zničeny barvením. Ve vlasech hřebeny z umělé hmoty. Vzadu ve vlasech měl zastrčené květy. Rtěnku rozmazanou, slízanou, slíbanou. Na nehtech zbytky laku. Při chůzi kroutil zadkem. Rozedrané, zahnědlé džíny. Na nohou žabky. Odporně špinavé nehty na nohou, hotové drápy, dlouhé a spilované do špičky, s odlupujícím se lakem, špínu za nehtem i u prostředního prstu na nohou s prstýnkem.
Zaujal hned vyumělkovanou pózu ten vyžilý hoch, ta zvadlá mimóza, choval se jako odpad – ještě recyklovatelný. Přehodil si graciózně nohu přes nohu, zkřížil si ruce na prsou a díval se němým pohledem štěňátka. Chřípí se mu chvělo a chmýřitý knírek poletoval, jak dýchal. No tak co, nebyl jsem doma, řekl vzdorovitě. Proč vzdorovitě?
Elegantní pán se jen opatrně zeptal, kde byl, a ten kluk mu odpověděl nasupeně jako fiflena, ačkoli mu tvář zdobil slepený zanedbaný knírek. Uměl číst myšlenky? Řekl, že žádná fiflena není, hormony nebere a nikdy je brát nebude.

Podívala jsem se na něho, pak jsem sklopila zrak a zírala na jeho prsty na nohou, nehty spilované do špičky, ubohé osamělé čertí pařáty. Sledovala jsem jeho pohupující se nohu a zaměřila se na pěstěnou ruku jeho průvodce. A jaké to bylo, zeptal se lichotivým hlasem, který zněl sametově i mému uchu. Mladík naznačil mlčením, že nemá chuť vyprávět žárlivci něco pro pobavení. Paže mu klesly, ruse si položil na ohanbí, kde spočinuly, dokud mlčel. Elegantní muž začal vyjmenovávat a vyptávat se: Obojek? Miska pro psy? Stůl? Led? Kožešina?
Jeho ruku bych klidně na svém koleně strpěla, její snědou, hrubou kůži a ochlupení hřbetu, štíhlou, jasnou formu skeletu ruky, i kdyby zabloudila na moji šíji. Nesnesla bych ovšem, aby ke mně přiblížil svou tvář, jejíž výraz byl pro mě příliš hladký a sebejistý, jako by vyslovoval rozsudek, že se na nás oba nevztahuje týž zákon, nýbrž já podléhám jeho tváři, její superiorní atraktivitě, které se mu náhodou dostalo spolu s výrazem nezpochybnitelné důvěryhodnosti. Byl ten druhý pouhý milenec pro pobavení? Potenciální životní partner? Jeho nestydatost, odvaha vypadat zpustle, jeho erotické charisma byly přesvědčivé. Krasavec a vrak. Oba působili vylhaně. Plýtvali ve vzájemném vztahu časem? Protože podváděli sami sebe a jejich životní lži do sebe zapadaly? Jaký to jsem dobrák! Že na ně hledím a intenzívně je poslouchám, bylo zřejmé. Snažila jsem být objektivní. Mé brýle byly jako odposlouchávací zařízení. Hltala jsem je očima, četla jsem ústy. Zapisovala jsem město na Union Square, navzdory ignoranci města vůči mé osobě. Seděla jsem tam a snažila se zakotvit sama sebe na papíře. Posadila jsem se a sepisovala vše, abych si vytvořila oporu tím, že jsem zapsala, co jsem viděla, slyšela, co mi byl nápadné, zřídka jen, co mi napadlo – neboť mě nic nenapadá, když nedokážu zachytit svou ztracenost. Nabídne li se tableau vivant, tak jako zobrazení obou mužů, tak to opíšu, abych něco dělala. Jsem tím, co dělám. Pozorovala jsem oba a poněvadž jsem psala, cítila jsem se plná života a ne špatně. Kdybych jen přihlížela, cítila bych se mizerně, jako voyeur. Ale protože jsem psala, mohla jsme být voyeuristická, protože jsem musela, abych mohla psát. Záleželo i na mně.
Ten pěstěný, uhlazený a ulízaný chlap objímal toho, co působil neupraveně, sešle a špinavě. Proč mě hned napadl zrzáč Pumuckl, když jsem na toho šlompáckého týpka poprvé pohlédla? Opřel si hlavu o rameno svého pána, který mu hladil ušní boltec a šeptal mu do něj, tak hlasitě, že jsem to zaslechla: Skutečně, byli jste sami? A co jste dělali?

Proboha, Sire, ječel ten šlompácký milec a posadil se zpříma, přehodil si nohu přes nohu a houpal vzdorovitě žabkou. Jeho kotník se ukázal pod náholenicí, potetovanou patu obtáčela trnová koruna. Jak to bylo s tou kožešinou? Fuck you! Milec už hodnou chvíli upíral pohled na zeleně oděnou zdravotní sestru, jež na ně zírala zcela nepokrytě. Zdravotní sestra provokativně ohrnula nos a pohlédla zaraženě stranou, když se na ni samotnou někdo podíval třeba jen pár vteřin. Pohledy se vypudit nenechala, to bylo jasné. Vyhnal ji až ´její vlastní pohled na hodinky. Strčila plastikovou misku do nylonového sáčku, zvedla se a pomalu odcházela, skončila svou polední pauzu. Jako by ji šňůra vlastní senzacechtivosti strhla zpátky, ještě se ohlédla na tu Sodomu Gomoru vedle mě a ztuhla.

Ten neupravený jinoch se snažil oddělit od sebe své slepené vlasy. Na jeho kůži, překvapivě jemně porézní, byly šmouhy. Ve vráskách pod očima se mu slila černá tuš. Napřímil svou hubenou horní polovinu těla, jež jako by neměla hruď, celý se načepýřil a začal najednou krákorat a za sestřičkou kokrhat. Její obličej na chvíli zkameněl, bleskurychle se otočila a zmizela v davu. Dále jsem očichávala svou kořist, zatímco blížící se bouřková mračna nad horizontem mrakodrapů nechala propasti kolem parku potemnět. A protože jsem chtěla vypadat jako dobrák, řekla jsem chudákovi jak bych byla bůhvíjaký mocný pán: ty nebožáku. Nebožáci byli za mého dětství na vesnici mrzáci, nemocní, zločinci, ty, jež Pánbůh potrestal. Náhoda a smůla byly tresty Boží, které rozdávala Prozřetelnost na základě dědičné viny rodů – poznání, že prvopočátek každého neštěstí je třeba hledat ve společenských procesech, se dostavilo bohužel příliš pozdě. Společnost nese Kainovo znamení, vrazi jsou mezi námi na důkaz toho, že Boží vůle je nepostižitelná – rozum tu neplatí. V té vesnici žila žena, jíž se narodilo diabetické dítě, a ve vesnici se tvrdilo, že za to žena může, protože v těhotenství byla vášnivá konzumentka limonády. Byla nemocná a závislá na ní. První limonádu vypila už brzy ráno a tak to s limonádou pokračovalo celý den, ať byla, kde byla, pila limonádu. Za domem se hromadily bedny s prázdnými láhvemi od vypitých limonád. Denně se musely prázdné láhve odvážet a nové přivážet. Žena byla z limonády celá oteklá. Dítě už jí v břiše plavalo v samé limonádě a živilo se cukrovou vodou. I z jejích prsou sálo dítě limonádu a ani kapku mléka. Pak se nikdo nemohl divit, že bylo dítě diabetik.
Prospěch z tohoto nadměrného konzumu limonády měla ďábelská továrna na limonádu. Bylo výrazem dědičného hříchu a zcela logické, že otec diabetického dítěte pracoval v továrně na limonádu jako řidič náklaďáku a své těhotné ženě limonády vozil. A výsledkem byl diabetický plod. Když dodavatel limonád přišel při autonehodě o život, přešla nekritická láska k autům na diabetické dítě, s čímž se museli příbuzní vyrovnat, protože další rány osudu na sebe nedají dlouho čekat – jako amen v modlitbě.
Smíšené pocity dospívají vždy ke stejnému rozsudku, že vinen je ten, kdo má smůlu, a vinu přijímá ten, kdo má pocit, že selhal. Já jsem pila limonádu také. Trest nepřišel. Jedla jsem, a to nehorázně, pila jsem, a to nezřízeně. Sotva jsem se posadila, začala jsem se pracovat na svém rozkladu. Odhalovat bezmoc bohů bylo zábavné. Četla jsem knihy a psala je a přepisovala. Zákon silnějšího vyžaduje, aby se člověk přizpůsobil, a to je neúprosné. Při psaní se kontroluji a přitom si mohu všude na světě prosazovat svou. Píšu a jsem tím zaměstnaná, a tím ze jsem zaměstnaná, neruším nikoho, jsem ve svém prostoru uprostřed všech ostatních sama pro sebe. Nejsem tady se vším srozuměná, jsem přivandrovalkyně. Pozorovatelka, použitelná nanejvýš jako svědek, pokud budu muset jednou vypovídat, ale před kým? To je otázka, copak společnost deleguje své svědomí na náboženství?

Eve byla katolička a pracovala na Union Square. S ní jsem si mohla v Americe na Američany zanadávat. Byla taky přivandrovalkyně, i když už zkušená pracovnice v oddělení PR jednoho knihkupeckého řetězce a na této stepi kapitalistického kosmu žila už léta. Nadávaly jsme na všechny Američany, kterým se dařilo lépe než mně, pokud bych musela na Manhattanu žít z toho, jaká jsem a co umím. Protože nikdo nesnáší ignorantství, pociťovala jsem zklamání a vztek a závist, protože New York ignoruje. Neviděla jsem žádnou šanci změnit to ignorantství, kterým mne častoval, a dospět k uznání tímto městem – a to by mě jednoho dne mělo živit. Moje nároky jsou přiměřené a moje práce by měla být oceněna.

Eve byla ještě mladá a velmi french. Naše evropská komunita se dala chápat jako newyorské sdružení těch, kdo nadávají na New York. Pranýřovali jsme povrchnost, dětinskost, umělost, neschopnost této stárnoucí manhattanské společnosti žijící tak rozhazovačně, do budoucna přežít. O Odkazovat nikomu nic nemusela. Děti tu nebyly. Nadávaly jsem na high incomes. Na Wall Street. Na drahé hotely. Na butiky s drahými modely oblečení. Na makléře a majitele nemovitostí. Chudí Mexičané, chudí Latinos, s těmi jsem se solidarizovali. Dodávali městu zcela zdarma kulturní pozadí s jazykovými znalostmi, včetně živé hmoty, kterou absorbovaly především služby. Eve disponovala přirozenými zdroji, svým francouzským stylem, jenž představoval umění žít, revoluci a odpor. Jako Rakušanka jsem na tom byla hůř. Mohla jsem se vytáhnout snad jen zákusky.

Eve znala Rakušany v New Yorku – mě a děti exilových Židů. Prohlásila jsem, že rakouská krajina může být krásná, když člověk připadne na správný kraj ve správném roční období. Francie musí být také krásná, přinejmenším rozmanitější a se zvláštním světlem na severu a na jihu. Paříž je sice imperiální, ale přece jen díra, a v nějaké díře prostě nevydrží, prohlásila Eve. Eve ztělesňovala Francouzku, jak jsem si ji představovala jako dítě. Nebyla ani malá, ani hubená, byla fine. Tmavohnědé vlasy po ramena. Tmavé oči a světlou pleť a kouzelná ústa, která byla zvýrazněna jen nepatrnou matnou barvou, aby vynikl její vkus. Vytrhané obočí, koketní pohled, a když se tak dívala přes okraj svých brýlí, musel jí člověk přiznat, že by vypadala báječně na obrazovce. Vždy znova se dokázala neodolatelným vysokým hlasem rozhorlit o mizerných divadlech v tomto městě. Jak je tu snadné uspět. Jak je snadné tu napsat dobrou hru. Jak je snadné dodat něco kvalitního. A tak jsme hovořily o našich vlastních literárních výtvorech, a protože jsem si uvědomovaly, že si vzájemně lichotíme, bylo vše v pořádku. Pozorně jsem naslouchala jejím zavádějícím informacím, že je tu snadné nalézt režiséra a mecenáše, který zaplatí inscenaci, pronájem divadla a gáže hercům, úspěch se tu kupuje.

Má bohatého švagra, řekla Eve. Musela na něj ovšem být milá. Ale to nemůže, řekla, a položila si ruku na srdce. Pak se poškrábala na klíční kosti, jako by chtěla odpřisáhnout, že švagra nemůže ani vystát. Uhodila se dlaní do prsní kosti a zdůraznila, že už tu žije léta a ten chlap, který by mohl být jejím mecenášem, s ní jedná jako s turistkou. Přitom se na Manhattanu vyzná lépe než on, který zná jen cestu z práce a do práce a z Twin Towers skoro nevychází.

II
Kdo nezná příběh ženy, hledající své štěstí v manželství? Eve byla vdaná. Její muž byl legální Američan a budoucí vlastník bytu. Od té doby, co byla pojištěná, co byla vdaná, chodila Eva k lékaři. Od té doby, co psala, skutečně psala, chodila do writing class. Jejímu muži se od té doby, co ona píše, už tak nedaří. Jsme manželé, ale spíš přátelé, řekla, nechce, abych psala. Dříve tím byl úplně nadšený. Být kreativní je výborné, ale kreativitu je potřeba si moct dovolit. Uchopila svou jemnou ruku a zamířila s ní ke sklenici se šampaňským na vysoké stopce, chopila se jí svými rozkošnými drobnými prstíky a přiložila si ji k ústům, labužnicky upila a postavila sklenici zase zpět řekla, well, writing is really important to me. Na švagra nemůže být milá, o literatuře nemá ani páru.

Seděli jsem na Union Square, ve čtrnáctém patře, v jednom Non-smoking-baru, což platilo dvojnásobně: nenosil se tu ani smoking, ani se tu nekouřilo. Eve měla zdravotní pojištění, proto mohla chodit k zubaři a nechat si opravit svůj zkažený špičák, byl tmavě šedý, drolivý, hyzdil jí chrup a kazil úsměv. Zírala jsem na tu vadu na kráse. Eve se bála bolesti. V New York City už zapustila kořeny. A přesto ty bolesti zubů. Její ateliér byl mrňavý, rent controlled, a přesto se téměř nedal zaplatit. Stále se vracela do Paříže, aby si tam jako servírka našetřila peníze na nájem malého studia. To gain a foothold, tomu říkala.
Stále se vracela. A zamilovala se do svého muže a láska jí dala nejen sílu, nýbrž i pevnou půdu pod nohama. Zítra ji bude 34, ale cítí se na 28. Svůj život teď trávila na Manhattanu – tzn., že tu dělala všechno: spala, jedla, prováděla výměnu látkovou. Pracovala pro knihkupecký řetězec a ilustrovala zvláštní nabídky. Chtěl se zbavit svého muže. Koupil si garsonku, aby se odstěhoval, ale třeba to dopadne jinak, protože ona ji viděla a rozhodla se ji zabrat. Než se její hnědé oči vrátily zpět do reality nekuřáckého baru a zahleděly se na mě, cítí se stále mladá jako když ji ještě nebylo třicet, stále někde na cestách, ne nijak produceful, ale činorodá. Souhlasně se zašklebím. Seděla doma a psala. Se scénářem snad už prorazí. Práce se jí dařila. Byla na straně 50. Scénář bude mít 120 stran, román 300. Scénář prodá jednomu agentovi. Ten postup už znala. Co bylo běžné, to se ji zdálo snadné.
Měla jsem chuť se opít. Namažou se lidé v New Yorku? Ale ano, řekla Eva, ale ona, ona by nechtěla probendit své prachy v baru. New York je drahý. Manžel jejím příběhům nevěřil. Ne, ne, věří v ni, ale zdá se mu to příliš kreativní, méně kreativity stačí. Tenhle nekuřácký bar je velmi známý. Loket si opřela o stehno nohy přehozené přes druhou a poškrabala se pod kolenem, hlavu trochu naklonila a tvář si opřela do dlaně. Řekla, že by interiér nekuřáckého baru mohla nechat předělat, že zná majitele.
Její nehty nebyly nalakované, ale černé. Co se jí s prsty stalo? zeptala jsem se. Zatnula zuby a zkřivila ústa. Ta bolest, řekla, byla tak hrozná, že zůstala půl hodiny sedět na schodech jejich brownstone building a jen řvala. Nikdo se nezastavil a nezeptal, zda nepotřebuje pomoc. Nikdo se po ní ani neotočil, všichni šli přes ni dál, kolem ní dál, nejenom kolem ní, nýbrž opravdu přes ni, s typickou ignorancí obyvatel světových metropolí, chodci, kdyby se měl způsob jejich míjení pojmenovat, kráčeli jako velbloudi. Celý New York se přes ni převalil a přes její slzy, které se jí řinuly z očí a dopadaly na skla brýlí. Na schodech jejich domu obloženého hnědým pískovcem v East Village, New York, seděla hromádka neštěstí. Valil se přes ni. New York, New York se valil přes Eve. S přísným pohledem upřeným se přes ni, který procházel přímo jí, přes ni kamsi dál. Lidé proudili kolem ní. Šli přes její mrtvolu. Eve byla na dně, schoulená a pobrekávající, a zbytek světa její bolest ignoroval. I vytěsňování potřebuje pozornost. A přesto se k ní nikdo nesklonil, nepodal jí pomocnou ruku, což Eve přimělo, že řvala vztekem, zlostí a bolestí. O bolesti věděla, ale necítila ji. Věděla o ní, protože zahlédla svou ruku v přivírajících se domovních dveřích. Proto čekala na bolest jako na trest. A nic se nestalo. A tu si myslela, že i bolest se přes ni převalila. Ani bolest s ní neměla soucit. Najednou však dorazila s takovou intenzitou, že ji skutečně překvapila, navzdory všemu očekávání a zklamání lidmi. Bodavé pálení, pulzující a táhlá bolest v článcích prstů. Zmocnila se jí panika a upadla do bezvědomí strachem z bezvědomí, a proto ta panika. Teprve po půl hodině, když v její kabelce zazvonil telefon, si Eve uvědomila, že má přítelkyni. A tu z ní vyhrklo, co se stalo. Zapomněla v rámu dveří ruku, lhostejně nechala konečky prstů sklouznout po rámu dveří, když vykročila přes práh domu a vyšla ven, jak byla zvyklá z Francie, kde pomalý pohyb ruky při opouštění domu znamenal good luck. Teď měla Eve smůlu, že dveře hlučně zapadly do zámku a rozdrtily jí prsty. Konečky prstů zůstaly mezi dveřmi, protože brzdová hydraulika selhala. A její packa byla celá modrá a černá, kde bylo zranění nejhorší.
Ruce se mi sevřely v pěst, abych chránila vlastní konečky prstů a neporovnávala je stále s Evinou zraněnou rukou, abych si její vyprávění vyslechla bez hnutí, protože její prsty se mi hnusily. Jaká perverzní rozkoš způsobila, že se mi v ústech sbíhaly sliny, to by mě samotnou zajímalo. Soustředila jsem se na Eviny rty. Nahromaděné sliny jsem musela polknout, abych nezačala slintat. Upnula jsem svůj pohled na Eviny rty, je to komický výraz upnout na něco pohled, vnucovalo mi to představu, jak se můj pohled zasekl jako upínák háčky do její bílé kůže, nejprve na spodním rtu a pak na horním, takže její francouzská krása vzala za své.
Eva seděla přede mnou a vypravovala o tehdejší hrůze a o své záchraně. Přišla její přítelkyně, odvedla ji ze schodů budovy z hnědého kamene zpátky přes práh nahoru do koupelny. Lůžka nehtů krvácela. Celá ruka byla jako mramorová, plná šmouh.
Na prostřední prsty oteklé a černomodré se musel položit na led, aby otok ustoupil. Rozestřelo se v ní ticho, jaké ještě nezažila, od žaludku, opravdu od žaludku.
Eve si položila ruku dlaní na prsní kost, což v ní vyvolalo dlouhý, hluboký povzdech, než uslyšela hučení krve a bušení srdce. Omdlela, když jí prsty položili na olověnou desku a pochroumané kotníky zmáčkli.
Schovávala jsem své ruce pod stolem, objímala pěst prsty druhé ruky. Sliny se mi hromadily v ústech. Polkla jsem, vzrušená, jak bych byla sadistka. Eve se opřela a zeptala se mě, proč se tak divně díváš? Co je ti?
Poprosila jsem ji, aby své vyprávění přerušila, třepala jsem rukama, jako bych se chtěla zbavit raků, visících na nich klepety, která se mi zařezávala do prstů.
Eve si přiložila ruku k tváři a těch pět oteklých a černomodrých nehtových lůžek na bílé pokožce mě připomnělo otisk žabáka, který se namočil v kalamáři. Eve řekla, že mě chápe. Má také takový odpor k bolesti, že se jí začnou sliny hromadit v ústech, aniž by věděla proč. Ale trápí ji zvláště jedna představa, takže nemůže ani usnout, když se tato nesnesitelná představa rozpíná před jejím vnitřním zrakem. U ní se koncentruje všechen hnus a odpor k bolesti na určitou tělesnou zónu, totiž na šíji. Z čeho to může pramenit? Vždycky si šíji chrání šálou. Kromě toho nosila vlasy po ramena rozpuštěné. Eve by si nikdy nevzala řetízek, nesnáší kov na kůži. Řetízek bývá studený a na krku zanechá otisk. Kombinace kůže na šíji a kovu ji tak vyděsí, že na nervových zakončeních vedoucích do špiček prstů a po celém těle cítí záchvěvy, jako by se chtěla kůže oddělit od masa, jako by mohla vyletěl z kůže. Spontánně jsem přitakala. I já se hrozím bolesti, a když slyším slovo bolest, vybaví se mi ruce a prsty a zdrhovadla.
Pro Evino podivínství jsem měla pochopení a připustila jsem existenci ambivalentního pocitu na hranici rozkoše a hrůzy. Holé šíje. Zuhelnatělé konečky prstů. Dívala jsem se na Eve s rostoucím zájmem, cítila jsem již něco důvěrného. Chviličku jsem se na sebe usmály. Úvahy, odkud se bere naše podivínství, jsme pak rozvíjely tváří v tvář. Zaradovala jsem se a řekla s náhlou jistotou: to je gilotina.

Gilotina je bleskově usmrcující nástroj. Eve užasla. Její hrůza z holé šíje je typicky francouzská.
Napadly jí historické publikace, které četla tajně, obrázky sťatých hlav.
Pak pronásledovala vzpomínka mě – jak jsem listovala knihou a najednou narazila na obraz hromady mrtvol, masový hrob, nahou ženu, jež se po výstřelu kácí.
We are haunted, pomyslela jsem si a napadlo mě, že jsem konečně našla rozumné použití pro toto slovíčko. Opakovala jsem, že Evina fobie z holého krku je typicky francouzská, a protože její přežití je založeno na smrti tolika sťatých, je její děs vzpomínka na dějiny jejího národa. Eve měla všechny důvody prožívat triumfální pocit, neboť byla Francouzka, vzešlá z revoluce, která by i na Manhattanu vzbudila pozornost. Dějiny v nás dřímají a používají nás jako stavební kameny. Trčela jsem v částečně zatemněné místnosti a ztratila řeč po té knize o Osvětimi. Dotýkala jsem se stránek a zadržovala dech, zmocňovala se mě stejně hrůza jako zvědavost – a zvědavost se proměnila v nekonečnou potřebu vše se dovědět. Ta mě dosud nutí pátrat po důvodech.
Evina hlava seděla na krku pevně, a přece cítila fantomovou bolest a zároveň zadostiučinění, že sedí na vrcholku národního útvaru.
A ty? ptá se. Nespálila sis prsty?
Eve byla ponořená do sebe a odvrátila tvář a po pár sekundách ji otočila znovu ke mně. Oči jí zářily a mžourala přes okraj brýlí. Dlouze se na mě zadívala a zajiskřilo se jí v očích v náhlém záblesku poznání gilotiny. Šest let žila v New Yorku, v oddaném vztahu k němu, jak sama tvrdila, a nyní, sečteno a podtrženo, skončila v nekuřáckém baru na Union Square a shrnula svůj vývoj v rezignovaném I’m so french.
Mlčela jsem. Má ruka objímala pěst a konečky prstů se zadíraly do dlaně. Triumfální jásot z návratu se odrážel od stěny mrakodrapu, která mi nic neříkala. Co tělo neprožilo, neví – přesto existují tělesné počitky. Člověk zná hnus a dřímající strach, i chuť je zažít. Tak jsem seděli mlčky, každá ponořená do sebe v nekuřáckém baru a pochopili se navzájem, jedna se svým strachem z holé šíje a druhá z rozdrcených konečků prstů a ze spalování.

III
Ten chudák z Union Square byl ten špindíra vedle mě. Roztáhl a ohnul paže a tloukl jimi jako křídly. K tomu kvákal jak kačer a kokrhal za odcházející zdravotní sestrou, jež ho pozorovala a kroutila hlavou. Až byla na schodech čím dál menší, posadil se a položil si jednu nohu kotníkem na koleno druhé. Jeho upravený průvodce mu kotník hladil, ruku pak poodtáhl a odhalil tím pohled na škaredou jizvu nad kotníkem. Milec si zkřížil ruce na prsou, díval se vzdorovitě směrem, jímž odešla zdravotní sestra, donaldovsky zakvákal na rozloučenou: Have a great day. Přehodil si nohu přes nohu a pohupoval divoce pravou nohou. Pata pravé nohy byla potetována, nápadná jizva zůstala kolem šlach. Hallo, pozdravil drze, hlasitě a provokativně kolemjdoucího, který si ho prohlížel. Pak se vyšplhala ruka elegantního průvodce znovu nad pravé rameno milcovo a zavrtala se do jeho silně ochlupené podpažní jamky. Prsty v ní zcela zmizely, což ho nutilo chichotat se a tlačit paži k tělu. Zvedl nohy a položil je přes klín elegantního průvodce na lavičku a jeho zónu ohanbí zakryl svými podkoleními jamkami. Pán mu jemně hladil bříšky prstů zjizvený kotník.
Mrzl, řekl najednou milec a spontánně krčil a kroužil ramenem. Pán vytáhl prsty z podpažní jamky, přidržel si je u úst, jako by si zapaloval cigaretu a bříška prstů pak políbil. Pak obkroužil výstřih trička, jako rak sjel po výčnělcích obratlů až k zadnici, vsunul ruku pod tričko a vyhrnul ho. Záda byla tetována. Z dálky vypadala páteř mladíkova jako pobitá hřeby. Při důkladnějším pohledu fascinovala rovnoměrnost výčnělků obratlů, které se pod tenkou kůží rýsovaly jako navlečené perly.
Byla ti včera v noci moc zima? zeptal se pán tiše. Zavřel oči, hlas zněl chraplavě. Roztouženě na něho hleděl s pootevřenými rty. Poslední paprsky slunce stříkaly odražené světlo na jeho spodní ret a na mé inkoustové písmo. Zahřmělo, brzy tu bude bouřka. Paprsky nutily přivírat oči a s prvními kapkami jsem najednou viděla všechno rozmazaně. Co se vlastně zdá lidem narozeným jako slepí? Abych mohla něco vyjádřit jazykem, potřebuji obrazy. Byl Homér slepý od narození?
A ta kožešina? Co bylo s tou kožešinou, ptal se elegantní průvodce.
Mé uši se povyrostly směrem k nim, abych slyšela jejich šepot a nemusela si nic vysvětlovat sama, nýbrž dostat vysvětlení hotové.
To s kožešinou nevydržím, to bolí, řekl milec a zacpával si uši. Co bolí? Odky kožešina bolí? zeptal se elegantně oděný pán. Milec se při těch slovech začal svíjet, uši křečovitě zakrýval rukama a ječel, jako by mu slov srst přetahovalo srst přes uši. Uklidnil se teprve, když mu elegantní pán hladil prsty na nohou. Přejel mu bříškem palce po nehtu spilovaném do špičky, zarazil se a vstal. Sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl klíšťky na nehty. Otočil je do stříhací polohy, přiložil jejich ostří k drápů na noze svého přítele a začal ty tvrdé nehty stříhat. Zvuk klíštěk pronikal do morku kostí jako kliknutí kohoutku nenabité pistole. Klik, klik, klik –
Všechno jsem slyšela, aniž bych zvedla oči. Jak létal vzduchem jeden ustřižený nehet za druhým, zařval za mnou někdo Hallo, Hallo a hned u mého ucha sedící buzík také Hallo, Hallo. Prudce jsem otočila hlavu a hleděla do tváře šklebícího se křiklouna. Všechno zapisujete? zeptal se svatouškovským úsměvem. Pište prosím, řekla a diktoval mi: Ten pán se ptá, zda nemám doma koupelnu – představte si to! V tu chvíli jsem milce poznala, byl to Tom Cruise.

Tužku jsem dál držela v ruce, sešit mi ležel na kolenou. Zatím jsem si toho nevšimla, a lidé sedící kolem mě kroutili hlavou a vrhali ke mně kradmé pohledy. Teď bylo jasné proč. Psala jsem a neřičela nadšením, že jsem mohl sedět vedle takové hvězdy. Tu řekl ten šlompácký Tom Cruise: Děkujeme, že jste nás nechala sedět na vaší lavičce. Snad jsem vás neobtěžovali.
Not at all, řekla jsem.

A pak švihem zvedl nohy z lavičky, postavil je na zem a se svým přítelem se zvedl. Ještě jednou se ohlédli a pokynuli k poslednímu děkujeme, že jste na nás tak necivěli.
Bezradně jsem pokrčila rameny.
Lidé, kterým končila polední přestávka, si už odcházejících nevšímali, hleděli jen na mě, jako by se stal zázrak. Sako elegantního, mě dosud neznámého pána bylo na lopatce roztržené. Chtěla jsem na něho zavolat. Ještě když se z pod saka vystrčil bílý střapec a narostl do velikosti mého psacího bloku, myslela jsem je to košile, pak jsem viděla, že to bylo křídlo. Do jeho jemných pírek zavál vítr a ostatní návštěvníci Union Square na mě zírali, protože jsem vyskočila a zůstala stát, když se pár vznesl do vzduchu. Mlčky jsem se ohlédla, nikdo jiný to neviděl. Ale já jsem se stačila posunout do středu Union Square, lidé mě považovali za trochu divnou.

IV
Poslední dny v New Yorku jsem strávila se synem. Přijel, aby si mne odvezl. Navštívili jsem World Trade Center, protože tam byl jeho spolužák a v kině IMAX prezentaci o Manhattanu. Mít dítě znamená mít někoho na návštěvě, kdo už neodejde. I když odejde nebo je člověk sám na návštěvě, člověk zůstává hostitelem. Když jsem šla s dítětem do kina IMAX přímo pod vyhlídkovou plošinou, byla jsem jeho hostitelkou hned dvakrát, abychom se z perspektivy vrtulníku proletěli propastmi New Yorku.
Řady sedadel byly pro vystupňování dojmu sklopeny. Seděli jsem skoro v kokpitu. Ten den bylo dítě celým World Trade Center přímo posedlé. Chtělo všechno vyzkoušet, všechny počítačové hry a odpalovací rampy, aby mohlo svému kamarádovi ve škole vyprávět, že vidělo a zažilo totéž jako on. Jako na stvrzení přátelství, třebaže místně a časově ve svém zážitku odděleni, se podělili o nejnovější dějiny. To místo bude brzy zlikvidováno a jen historií.
Můj syn měl hlad a tak jsem probírali na vyhlídkové plošině, co mu v žádném případě kvůli zásadám zdravé výživy nekoupím: coca-colu, hotdog ani pizzu. Nic z nabídky fastfoodů. Na věži bylo bezvětří. Obloha byla v oparu. Zda tu nastávají změny počasí tak náhle jako na horách, ptali jsme se. Hromosvody, antény. Dohodli jsem se na hotdogs. Nathan’s Hot Dogs,nejlepší ve městě. Syn nepoužil ubrousek, pusu si utřel hřbetem ruky. Nadávala jsem, setřel si kečup.
Ubrousek s nápisem Nathan’s Hot Dogs zůstal ušetřen a dítě si ho vzalo jako památku domů a nalepilo ho do cestovního deníku. Tam je ještě dnes.
Bydleli jsem v Greenwich Village. V suterénu, a přesto to bylo nehorázně drahé. Eve často říkala: Tak dál to přece v New Yorku nemůže jít. Je tu moc draho. To nebudou lidé dlouho ochotni platit.
Bylo mi trapné, že jsem pořád musela hledět na peníze, nedovolila si to, co přátelé Eve. Být pozvaný znamená přinést dárek. Strašně jsem toužila po drahým modelech oblečení. Bylo pro mě důležité, dobře vypadat, protože jsem byla švorc. Ale nehodlala jsem financovat New York. Jedla jsem málo a brzy skoro vůbec. Jen se svým synem jsem roztočila za pět dní tolik, kolik jsem předtím utratila za sedm týdnů. Chodili jsme denně jíst do restaurace a do FAO Schwarz nakupovat hračky. Na mé narozeniny jsem se dohadovali, protože chtěl jít zase do FAO Schwarz a já do Plazy, abych to oslavila a jeho sestře koupila knihu Eloise, která se odehrává v exkluzivním hotelu Plaza. Ustoupila jsem a šli jsem prvně do obchodu s hračkami. Ale pak chtěl domů, aby ty příšery z lega doma postavil a vyzkoušel jejich zbraně. Šli jsem do Plazy a já jsem si sedla do bufetu a dala si sklenici pravého šampaňského od Taittingera. Nejdražší doušky, které jsem si za ty týdny dopřála. Dítě se tvářilo zarmouceně. Venku si dalo hotdog. Posedávali jsme. Byli jsme smutní a s krabicí lega jsem se vydali na party, kterou pro mě připravovala Eve. Měli jsem zmrzlinu a dali mi malý moučník s cukrovou polevou a jednou svíčkou. Divila jsem se, proč kvůli tabuli pro tři osoby si s tím hrála celé odpoledne. Vyjeli jsem do 12. poschodí na střechu a synovi jsem ukázala, jaký je tu výhled: Chrysler, Empire a na jihu Twin Towers.
Taxíkem jsem pak odjeli do suterénního pokojíku v Green Village, kde jsem spočítala prachy, protože jsem na večer pozvala Eve a musela si rozmyslet, kolik drinků si ještě mohu dovolit. V baru jsem koupila Margaritas. Po třech je člověk opilý. Když už dítě usnulo, seděli jsem na cestičce před oknem v lehátkách, jedli pizzu a wrap. Eve se bála policajtů, ale popíjela se mnou. New York mi připadal zamilovaný sám do sebe, drahý, nestylový, nekvalitní a příliš tučný. Eva zůstala zamlklá a přátelská. Pro ni Manhattan zas tak drahý nebyl, je to přece jen ostrov.

Za pár dní jsme letěli domů a nějakou dobu jsem nemilovala žádné místo víc než Vídeň, byla jsem nadšená z nízkých životních nákladů v tom městě a zachumlala se do manželství a pocitu bezpečí, které mi toto místo poskytlo.

V
Prezident svými úzkými rty vyřkl slovo attack, attack, jeho hlas z televize zněl suše jako kosti. Právě jsem sbírala unisex-sweatshirts ze šňůry a skládala je. Pak jsem šla k telefonu. Pro Michaela znamenal útok válku, chtěl se, kdyby to okolnosti dovolily, vystěhovat do Vídně. Eve byla v knihkupectví a ilustrovala inzeráty pro akční nabídky, venku je prý jako po vymření, řekla. Prach a útržky papírů. Tom Cruise je ženatý a čeká dvojčata. Brzy ty přízraky zmizí, pak přijdou další.